Příběh


Kapitoly:



KAPITOLA III. - Noční návštěvník

Kapitán Sekora ze svého úkrytu pozoroval stín přilepený ke zdi. „Mám tě.“ Říkal si v duchu. Pronásledoval stín již téměř půl hodiny přes polovinu města. Zmatenou pouť přes město začal stín v jeho zhaslé koupelně…

Když kapitán Sekora ten večer přišel domů, nestačil se divit – jeho zámek se otáčel dost ztuha. Možná je už po letech špatný, říkal si, ale proč se ksakru svítí po celém bytě? Copak je jeho žena stále doma, namísto toho, aby vyrazila na noční směnu? Ne, nikdo není doma. Ale co proboha ten nepořádek? Až po notné chvíli mu to docvaklo, i když se s tím ve své praxi shledával téměř týdně. Vykradený byt. Bezradně usedl na koženou sedačku v obýváku a hleděl na tu spoušť. Proč ho proboha ke všem problémům, co má, muselo potkat ještě tohle! Seděl takhle ještě dlouho, když cosi upoutalo jeho pozornost. Byly to zlaté hodinky – pozůstalost po dědečkovi, který byl za druhé světové války letcem a tyto hodinky dostal darem od britské královny. Najednou začal myslet – přesně tak, jako přemýšlel, když ještě pracoval na kriminálce. Co tu dělají zlaté hodinky? Vystavené tak, že jsou vidět pomalu od vstupních dveří? Znamená to, že ten, kdo tu byl, buď nešel po cennostech, ale hledal něco konkrétního nebo byl vyrušen a hodinky ukrást nestihl. Když rychle vstával z křesla, napadla jej ještě třetí možnost – co když platí obě možnosti? Kapitán Sekora se nemýlil. Když vzal za kliku své koupelny, z potemnělé místnosti proti němu prudce vyrazil člověk. Jediného, čeho si byl schopen všimnout, bylo, že je to muž, černě oděný a zapáchá po jakési zatuchlině. Zloděj neomylně zamířil ke vchodovým dveřím a než se kapitán Sekora vzpamatoval, slyšel dupot na schodech v chodbě. Nestačil si vzít nic – jen vyrazil za tímto stínem, který možná ukrýval tajemství, které mu nedalo spát.

Muž, jemuž stín patřil se opíral o zídku, která lemovala areál letního kina Háječek. Srpek měsíce mu ozařoval bledou tvář a spolu s ní i obláčky páry, které s prudkými výdechy vyrážel do chladného říjnového vzduchu. Dech se ustaloval. Kapitán Sekora z křoví pozoroval, jak se muž uklidňuje a začíná se otáčet po okolí. Zřejmě dostal dojem, že svého pronásledovatele setřásl. To byla chvíle, na kterou kapitán čekal. Stín setrval ještě chvíli u zídky a pak se vydal přímo k jeho úkrytu.

„Tak zpívej, ptáčku!“ řekl rázně kapitán Sekora poté, co muže napůl omráčil ranou pěstí a zkroutil mu ruku za zády.

„Auuu. Co děláš… Já jsem v pohodě, já nic…“

„Takže si to nebyl ty, co mi vyběhl před malou chvílí z koupelny?!“

Stín mlčel, proto kapitán Sekora trochu pevněji sevřel ruku za zády a přitlačil ji do mnohem bolestivější polohy.

„ÁÁÁÁ…co sakra chceš. Já nic nemám. Přísahám. Nic jsem tam nevzal.“

„Cos tam hledal.“

Mlčení. Kapitán sevřel ruku natolik, že již cítil praskající klouby.

„Auuu…Pusť, pusť…všechno řeknu. Prosím, pusť, pusť.“ Kapitán povolil sevření.

„Tak zpívej.“

„Přišel sem za mnou chlapík. Divnej. Nabídl mi dvacet tisíc, když ten byt udělám plus si můžu nechat všechno, co tam najdu. Jenom mu musím najít  a odevzdat nějakou obálku. Obálku s papírama. Policajskýma.“

Tak je to teda. Skoro se domníval, že dopadl toho, kdo je strůjcem jeho neštěstí. Jak si to jen mohl myslet, že tenhle otrhanec zakroutil profesionálně krkem chlapovi v Třeboni a posléze se nechal vymazat z veškeré historie. Ten komu kroutil ruku za zády, nebyl nikdo víc než po penězích prahnoucí narkoman, kterého někdo zneužil.

„Ten chlapík. Jak vypadal? Jak mluvil? Co měl na sobě? Tak dělej, mluv!“

„Auu. Nevzpomínám si. Bylo šero. Auu. Já fakt víc nevim. Nejsem mafián, chtěl jsem jenom prach..auuu.“

„Však on už ti někdo hubu rozváže!“ prohlásil kapitán pevně svíraje bledého, pohublého chlapíka vyrazil směrem k centru. Za normálních okolností by si zavolal posily, ale vyběhl z bytu tak rychle, že si ani nestihl vzít mobilní telefon. Nevadí. Posily zavolá někdo jiný.

Bledý chlapík začal vzlykat. Na chvíli mu ho začalo být i líto. I když mu před chvílí tenhle pobuda bílil byt, byl by ho snad ochotný pustit. Ale nemohl. Byla to jeho jediná stopa. Jediná stopa tohohle neobjasnitelného případu.

Měl v úmyslu jej předat kolegům. Měl v úmyslu se podílet na jeho výslechu. Měl v úmyslu odhalit muže, který ho najal. Měl v úmyslu rozplést pavučinu i s jejími tajemstvími. Jeho úmysly se však rozplynuly tak rychle, jak ani nečekal. Na modrém mostě u Biskupské ulice uviděl periferně auto. Viděl, že zastavuje, dokonce, že se otevírají dveře. Věnoval však pozornost svému zajatci.

„Pane?“ Kapitán Sekora se otočil a náhle vykřikl překvapením. Ucítil na nosní sliznici pach, který dobře znal. Slzný plyn. Začal si rychle mnout oči, ale bylo pozdě. Za několik vteřin slyšel skřípot kol, a když oči konečně s námahou otevřel, seděl na modrém mostě docela sám. Zaklel. Ztratil jedinou stopu.

Náhle si uvědomil, že jednu stopu také získal: v obálce s případem v Třeboni je nějaká informace, která Pavučině nedá spát, jinak by jen těžko podnikala takové akce. To je největší stopa, co má.


KAPITOLA II. - Tajná obálka
Kapitán Sekora pozoroval noční budějovickou ulici z okna svého bytu. Třebaže se dny okolo svátku svatého Václava byly ve znamení babího léta, s příjemnými teplotami a vymetenou oblohou, na noc se vždy sestoupily z okolních luk a lesů husté mlhy, které na noc proměnilo město v přízračné bludiště. Kolik asi zločinu mlha ukryla? Kolik lapků, zlodějů a třeba i vrahů?

Byly dvě ráno. Ve městě bylo stále rušno. Mnozí lidé využili den volna k rekreaci, kterou v závěru dne ukončili pobytem v některém z mnoha budějovických restauračních zařízení. Tu tam byl slyšet podnapilý povyk, tu tam se mihlo auto se žlutým nápisem TAXI na střeše, jednou zpozoroval dokonce modré sirény. Od té doby, co ve dvaadvaceti letech nastoupil k policii, měl rád tyto sirény. Byly pro něho symbolem bezpečí. Jako kouzlo, které rozptylovalo všechno zlo, které bylo nablízku. Proto se chtěl vždy stát policistou – chtěl být garantem bezpečí pro všechny možné lidičky, které znal, ale i těch, které nikdy předtím nepotkal. I když většina jeho kolegů byla časem zklamaná, že práce u policie nejsou každodenní honičky s grázly a pouliční přestřelky s ozbrojenými gangy, kapitána Sekoru nikdy neopustila jakási chlapecká touha po dobrodružství. Jakési podivné vzrušení každý den, když si kolem pasu připoutával pistoli. Miloval vždy modré sirény, teď k nim však pocítil neznámý odpor.

Na okenním parapetu stála poloprázdná láhev koňaku. Kapitán Sekora byl takřka celý život zarytý abstinent, nyní ale pocítil, že události, které ho provedly minulým týdnem, není schopen pochopit ve střízlivém stavu. Znovu, snad již po sté, rekapituloval:

V úterý 21. 9. vytáhli s kolegy mrtvolu utopence ze Slepého ramene. Podle šatstva zřejmě bezdomovec, podle okolností, zřejmě opilý. Jako zázrakem měl u sebe doklady. Zpracoval tedy veškeré formality a téhož dne odpoledne volal rodině zesnulého. Procedura, kterou absolvoval nejméně padesátkrát, ale přesto ji nesnášel. Očekával, že nebožtíci, jakým byl tento, jsou již pro rodinu stejně dávno mrtvými, proto jej značně překvapilo, když se na druhé straně sluchátka ozval dosti zděšený tón.

Druhý den šel do práce, jako každý den. Už když vcházel, říká mu kolega: „Máš průšvih. Ta mrtvola ze včera žije. Tedy – tomu tělu rozhodně nepatřily ty doklady, které si našel. K tvé smůle to byly doklady jednoho vlivného krajského politika, který byl tou dobou na služební cestě v Pobaltí. Tam mu údajně ukradli všechny cennosti, včetně mobilu, pasu a všech dokladů, vrátil se tedy o den později, než vyřídil všechny náležitosti ohledně ztráty dokladů. Ale z té manželky, které si včera volal, se vyklubala pěkná hysterka. Požaduje po vnitru odškodnění za způsobený šok a volala dokonce policejnímu prezidentovi, kterého, jak se zdá, zná osobně, aby toto pochybení přísně personálně potrestal.“

Ani ne za čtvrt hodiny si ho už na kobereček volal šéf kriminálky. Karel byl jeho dobrý kamarád. „Už si asi slyšel, co se stalo. Jedno je jistý, tady si skončil. Nemůžu jinak, sám svojí židli kvůli tomu nemám jistou. Ale mám pro tebe i dobrou zprávu: na jihočeským vnitru se uvolnilo místo na oboru správních činností. Tam tě na nějakou dobu uklidíme, než se situace zase uklidní.“

Vlastně si ani nemohl stěžovat. Na práci v kanceláři měl nastoupit od 3. října. Věděl, že ho to vůbec nebude bavit, ale co se týče výplaty, dokonce si o něco málo polepší. Ale nechápal to. Nechápal nic. Pochyboval, že někdo jen tak nazdařbůh ukradl doklady kdesi v Estonsku a pak je expresně přivezl, aby je vložil do klopy mrtvole bezdomovce. A co z toho? Chtěl se někdo pomstít jeho hysterické manželce? Nebo je za tím nějaký politický tah? Tak smýšlel ještě předevčírem. Nedávalo mu to ale ani trochu smysl. Pak ale, po několika skleničkách koňaku, začal smýšlet úplně jinak. Co když je to kvůli mně? Ale proč sakra. Kdo by se tak namáhal, aby odklidil z cesty jednoho policistu? Viděl jsem snad něco, co jsem neměl? A pak ho to napadlo.

Pavučina.

Bylo půl třetí a telefon konečně zazvonil. Telefon, na nějž úpěnlivě čekal do těchto ranních hodin.

„Sekora“

„Ahoj, to jsem já. Víš, proč volám…“

„To víš, že jo, co si zjistil?“

„Radši si sedni, jestli nesedíš. Dneska jsem přes anonymní přístup, jak jsi doporučil, díval do databáze na tu červencovou Třeboň. A nic. Podle toho systému se toho data vůbec nic nestalo. Dobře, říkám si, občas se to stane z různejch důvodů, a tak…“

„Byl si…?“

„…byl. I na kraji a právě jsem se došťoural taky v kartotéce v Třeboni. Nic. Prostě nic, nula. Žádná vražda ani násilný vniknutí se v Třeboňským archivu nestaly. Nevím, kdo to zařídil, ale je to tak.“

Hmm…Díky, Davide…“

„…a Pavle?“

„Co?“

„S tímhle tím nechci nic mít. Už mi kvůli ničemu takovýmu nevolej. Když tak se ozvi, jestli budeš chtít jít za čtrnáct dní na biliár. Mám v pátek volno.“

„Ozvu, díky za všechno.“

Kapitán Sekora zavěsil. Špatně se mu dýchalo. Pomalu vstal a přešel svůj obývák. Zamířil přímo k baru. Nevzal ale do ruky další láhev, ale zalepenou obálku formátu A4. Obálku s nápisem – „TŘEBOŇ – PAVU“. Celou složku si pár dní po Třeboňské vraždě oxeroxoval. A následně schoval do baru v obýváku. Nyní jej svrběly prsty, jakoby v ruce držel něco, co k němu přišlo z hlubin pekla.


KAPITOLA I. - Vražda v archivu

Pavučina. Kapitán Sekora nevěřícně hleděl na hladce bílou zeď, z níž vystupoval tence vytažený symbol. Někdo si dal práci s tím, aby jej zakreslil ve výšce čtyř metrů, nikde však ani památka po jakékoliv pomůcce, která by záhadnému kreslíři pomohla k obdivuhodnému výkonu. Zahloubán hleděl na vyobrazený symbol, který osvicovala zežloutlá žárovka trčící na holém drátu. Místnost byla prázdná, čerstvě vymalovaná – všude ještě bylo cítit primalex, na zemi se rozprostíraly nové dlaždice. Malým sklepním okýnkem proudilo do ulice světlo pouličních lamp z ulice promíchané modrou policejní blikačkou. Na zdech rekonstruovaného depozitáře třeboňského archivu, umístěného patro pod zemí, se tak díky všem světlům odehrávalo prazvláštní divadlo, v jehož hlavní roli hrál onen tajemný symbol vpíjející se do bílé zdi nad kapitánovou hlavou.

                „Kafe, kapitáne?“ ozval se hlas za ním.

                „Turka. Bez cukru, bez mlíka“ odpověděl, otočil se a překročil modrý igelitový pytel, v jehož ohybech se rýsovalo lidské tělo.

                Byly čtyři ráno, akce bylo téměř u konce, kdesi nad blaty již vstávalo slunce, i když pomalu a neochotně. Mezi regály s knihami tým policistů umístil provizorní stolek a několik židlí. U něho sedělo i postávalo několik uniformovaných mužů sepisující protokoly. Na stole cvakla rychlovarná konvice.

                „To kafe, šéfe.“

                Sekora zamumlal poděkování a zamyšleně si pohrával s podšálkem.

                „Takže poslední resumé,“ ujal se slova vysoký policista v brýlích: „Loupežné vloupání do třeboňského archivu, zcizeny byly podle všeho dokumenty. Zabit byl při tomto vloupání vrátný, 56 let. Ten byl odvlečen z místa činu do sklepa. Zde jej našla v 11 hodin večer uklízečka, která zde zahajovala noční úklid. Nikde v budově nebyly nalezeny známky násilného vniknutí. Chybí něco důležitýho?“

                „Z formálního hlediska ne,“ poznamenal blonďák pijící čaj z termosky. „Kdybych ale byl pisatel detektivek, poznamenal bych, že tu něco nesedí.“

                „To rozhodně!“ přitakal prostovlasý chlapík s nohama na stole, co ještě pře chvíli vypadal, jako když klimbá.

                „Ale jděte! Druhá mrtvola v jihočeským kraji za tenhle rok a vy byste z toho udělali díl do Četnickejch humoresek.“ prohlásil vysoký policista, který prve četl protokol.

                Tak  já ti pravím, že jsem za dvacet let u kriminálky divnější případ nezažil!“ řekl rázně prostovlasý policista a sundal nohy ze stolu.

„Probůh, ty snad senilníš“ oponoval policista v brýlích „normální vražda kvůli kořisti, jakých je i v našem kraji sem tam dost.“

„Kořist?!“ vybouchnul prostovlasý policista. „Ty si snad neslyšel toho archiváře? Jsou tu stovky mnohem cennějších věcí, než ty, co jsou zcizený. Je tu zakládací listina Budějc, dalších 17 vzácných listin ze 13. století a další špeky jako vysvědčení Emila Háchy, po kterých by se sběratelé utloukli. Tak proč se sakra ztratily zrovna dva fascikly z let 1942 a 1946, po kterých před tím nešmátnul ani jeden badatel? Navíc, kdyby to byl opravdovej lump, určitě by šáhnul do kasy u kopírek, která nejde přehlídnout, a dozajista by vytáhnul tomu vrátnýmu z kapsy tu peněženku s patnácti stovkama.

„Dobře, uznávám. Divný, ale...“

„...ale co?“ pokračoval ve výpadu prostovlasý policista. „Po celý budově žádná zmínka po vniknutí. Ani jedinej otisk prstu. Ani místo činu neni jistý. Navíc – viděl si někdy tak krásnou mrtvolu? Zlomenej vaz jako sirka. Myslím, že ani nehlesnul. Takhle nezabíjí nějakej lump z palačáku. Tohle je práce profíka. Do háje, jak můžeš jenom říct, že je to prachobyčejná vražda?

„Ještě řekni, že tu pavučinu udělal taky on. Že se kromě mrtvoly a a pravěkejma dokumentama zabejval taky tim, jak se zavěsí doprostřed prázdný místnosti, aby tam načmáral tuhle volovinu“ vyrazil rozčileně vysoký policista a pohodil na stůl fotoaparát, na jehož displeji stále svítil předmět diskuze. Prostovlasý policista jen pokrčil rameny a až po notné chvíli nejistě řekl: „A proč ne?“

„Karle, tohle nemůžeš myslet vážně. Copak neexistujou jednodušší vysvětlení než létající vrah?! Co když to tam nakreslil malíř pokojů jako vtípek pro budoucí generace. Nebo ...“

„Ten symbol nenakreslil žádnej malíř pokojů. Ani nikdo jinej. Je dílem toho, co tomu vrátnýmu přerazil krk.“ Přerušil tok řeči vysokého policisty hlas, který dosud nepromluvil. Byl to hlas kapitána Sekory. To, jak sebejistě přerušil proud domněnek, jakoby všem vyrazilo dech. Bylo ticho. Kapitán Sekora dopil kávu a odložil šálek. Nadále však mlčel a díval se upřeně kamsi pod stůl, ačkoliv se s jeho zrakem toužili setkat všichni přítomní.

„Jak to víš?“ přerušil ticho po notné chvíli policista s brýlemi.

„Protože už jsem ho jednou viděl. Nedaleko jiné mrtvoly.“

Ticho bylo tak mohutné, že drtilo klouby na rukách všech přítomných. Nikdo se neodvážil říci nic, dokud se kapitán Sekora neodhodlal pokračovat.

„Před šesti lety jsem dělal na obvodě v Krumlově, předtím, než jsem odrazil na kriminálku do Budějc. V pohodě flek, přes rok se nic vážnějšího neudálo, v zimě jsme si váleli šunky na stanici, pili kafe, jedli geniální koblihy z vyhlášený krumlovský pekárny. Jednou se ale událo něco, co nám všem hlo pěkně žlučí. Volali nás k jedný díře na čáře. Pohoří na Šumavě.“

„Hej, ta to znám“ odvážil se přerušit vážný tón blonďatý policista. „byl jsem tam letos s manželkou na kolech. Krásný místo.“

„To jo...dneska je to tam ale úplně jiný. Dnes je tam řada novostaveb a nová cesta. Tehdy to ale byl konec světa. Město duchů. Jen pár baráků po vysídlenejch Němcích. Volali nás nějací trampíci, který tam zázračně chytli tehdy dost vzácnej signál Byli dost vyděšený, mluvili o krvi na sněhu. Tenkrát jsme dojedli famózní koblihu a plní vtípků jsme sedli do auta. Mysleli jsme si, že o nic nepůjde, jako vždycky v tomhle okrese. Nějaká srnka, kterou zdrclo auta a ona se teď belhá a dělá krvavý stopy.

Sekora se odmlčel. „K překvapení nás všech ležel na konci krvavejch stop člověk.

Následovalo ticho mnohem delší než prve. Nikdo si jej nedovolil přerušit. Sekora po chvíli pokračoval.

„Nikdy jsem neviděl divnější mrtvolu. Opakuju, že byla tma a dobrejch 20 stupňů mrazu. Ta mrtvola byla přitom úplně nahá. Chlap. Asi 40 let. Čistej průstřel hlavy. Někdo ho trefil mezi světla, ale okolo rány ani stopa prachu. Museli ho trefit z větší dálky. Ale dokonale přesně. Ten chlap byl nahej jak prst. Kromě jedný věci neměl na sobě nic.“

Sekora se opět odmlčel, a jeho oči nervózně těkaly. „V jeho mrazem zkroucený ruce byl svitek. A na tom svitku... Pavučina... zrovna taková, jako nad tou mrtvolou vzadu.“

„A ty jo, to je šílený“ prohlásil blonďatý policista. Sekora pokračoval: „Hned po novým roce jsem změnil útvar. Bylo to hlavně kvůli manželce, když si našla práci v Budějcích. Ale to víte. Musel jsem na to pořád myslet. Na oči toho chlapíka v tý tmavý studený díře.

„Předpokládám teda, že nevíš, kdo to spáchal nebo kdo byl ten chlap?“ Sekora zaraženě mlčel. Venku již bylo docela světlo, které úzkými okýnky dopadalo na zaprášené regály s archiváliemi. „Víte, v tom je asi ta největší záhada. Dlouho jsem se snažil na ten případ zapomenout. Dlouho. Ale letos o Velikonocích mi v hlavě vytanula řada otázek. Kdo to byl? Jak se to stalo? Zkrátka, neodolal jsem a začal jsem případ hledat v digitální databázi.“

„A?“ naléhal prostovlasý Karel.

„A nic“.

„Jak nic?!“

„Prostě nic. Případ v databázi nebyl. Už to mi přišlo divný, ale stále jsem si říkal, že se to dá nějak vysvětlit, že se třeba složka zapomněla digitalizovat. O svém volnu jsem se tak vypravil do Krumlova. Mám tam pořád dost velký kamarády. Prošťouchnul jsem celou kartotéku. A teď se podržte: složka s případem je pryč. Ta vražda se prostě nikdy nestala.

 

Slunce pomalu vstávalo přes třeboňská blata a spolu s ním vstávali i další lidé do svého zaměstnání. Jen několik policistů právě usínalo po náročné noci. Možná se ale dlouho před usnutím, jen bezesně převalovali a dlouho nemohli vyhnat z mysli tajemný obrázek pavučiny.